Pěstování zeleniny bez půdy, hydroponie rostlin, pěstění ovocných keřů v živném roztoku – prostě urban growing v hydru. Určitě jste už o tomto efektivním způsobu rostlinné kultivace slyšeli. Víte ale, kde se vlastně vzalo? Poznejte zásadní mezníky historie pěstění bez půdy a substrátu. Ač se to nezdá, hydroponické pěstování není žádným výdobytkem současnosti, ale proklatě profláklou populární metodou!
Kdo asi byli první hydro groweři?
Není pochyb o tom, že pěstování bez půdy doprovází lidskou společnost minimálně od dob starověkých pyramid. Tomuto druhu pěstování se dle archeologických výzkumů úspěšně věnovali též starověcí Babyloňané. Visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi starověkých divů světa, je mnohými historiky považován za první propracovaný hydroponický systém.
O čínských plovoucích zahradách referuje cestovatel Marco Polo, egyptské hieroglyfy dokazují pěstování bez půdy v úrodné deltě Nilu. Známé jsou také plovoucí zahrady středoamerických Aztéků a Toltéků. Ostatně, tzv. „Chinampas“, umělé plovoucí ostrůvky se zemědělskými kulturami, jsou dodnes pěstebním prostorem pro mnoho mexických komerčních i drobných pěstitelů zeleniny, ovoce a dalších plodin.
Praotci moderní hydroponie
Pravděpodobně první písemnou zmínkou o pěstování suchozemský rostlin bez půdy je kniha proslulého anglického filozofa, historika, politika a vědce Francise Bacona, Sylva Sylvarum. Dílo pojednávající o přírodní historii vyšlo v roce 1627, rok po smrti tohoto zakladatele empirismu a otce moderní vědy. V roce 1699 prezentoval své praktické postřehy o hydroponickém pěstování máty peprné John Woodward. Slavný anglický přírodovědec zjistil a dokladoval, že při pěstování v menším množství vody jsou rostliny máty silnější a výpěstky výnosnější.
Do vývoje hydroponie a celé historie botaniky a pěstitelství zasáhl svou prací také švýcarský fytochemik Nicolas-Théodore de Saussure. Dokázal, že přírůstek rostlinné hmoty nezávisí jen na přísunu oxidu uhličitého, ale též na příjmu dostatečného množství vody. Kromě toho přispěl výrazně k pozdějšímu pochopení fotosyntézy.
Hydroponické pěstování jako seriózní vědní obor
V letech 1859-1865 se pěstování bez půdy intenzivně věnovali chemik Wilhelm Knop a botanik Julius von Sachs z Německa. Šestileté úsilí vyústilo v techniku pěstování bez půdního média. Mimo jiné prokázali, že růst suchozemských rostlin v minerálně živinovém roztoku bez půdy je dost účinný a z hlediska sklizně může být také velmi výnosný. Jejich postupy a poznatky se staly důležitým podkladem pro všeobecné standardy pro výzkum a výuku pěstebních technik bez půdy.
Rostlinný fyziolog von Sachs je považován některými současnými vědci za zakladatele moderní hydroponie. Student Univerzity Karlovy a asistent Jana Evangelisty Purkyně prožil velkou část své vědecké kariéry v Praze. V roce 1860 zveřejnil první standardní vzorce pro dávkování látek v živných roztocích, sepsal přehled rostlin vhodných pro pěstování bez půdy a položil tak základy pro moderní hydroponické pěstování.
Zajímavostí je, že Julius von Sachs byl také zdařilým ilustrátorem a kreslířem. Díky svým objevům ohledně hydroponického pěstování se propracoval až do Botanické ústavu Univerzity Würzburgu, ve své době světovém výzkumném „centru“ rostlinné fyziologie.